Kondenzátor je součástka, která se vyznačuje schopností shromažďovat v sobě elektrický náboj. Této vlastnosti kondenzátoru se říká kapacita a značí se velkým C.
Kondenzátorů je mnoho druhů. Přestože se navzájem liší, vycházejí ze stejného uspořádání. Kondenzátor tvoří, v nejjednodušším případě, dvě vodivé desky, v jiných případech řada dvojic. Tyto vodivé plochy jsou v těsné blízkosti u sebe, ale nedotýkají se. Od sebe je odděluje izolační vrstva. Ta nedovolí, aby elektrický proud procházel z jedné strany na druhou.
Izolační vrstvě říkáme dielektrikum, vodivé plochy nazýváme elektrodami. Jsou většinou z hliníku, velmi tenkého, slabšího než nejtenčí papír. Požaduje se, aby plochy elektrod byly rozměrné, avšak kondenzátor byl co nejmenší. Že to nejde dohromady? Řešení přece jen existuje. Desky to již nejsou, nýbrž uzounké pásky tenké hliníkové fólie, podobné té, kterou známe jako alobal. Mezi tyto dva pásky se vloží slabý kondenzátorový papír a ještě jeden na povrch. Místo papíru se častěji používá plastová fólie. Pak se to vše stočí do válečku.
Od každé desky, vlastně elektrody, se vyvede vodič a celek se zalisuje do plastového alobalu. Ten drží pohromadě a zároveň ho chrání. Nejlépe to uvidíte, když nějaký větší kondenzátor opatrně rozeberete.
Oblíbenou skupinou jsou kondenzátory fóliové, které tvoří metalizovaná – pokovená polyesterová fólie (dielektrikum), stočená nebo jinak složená do pouzder různých tvarů. Tyto kondenzátory vykazují značné kapacity při malých rozměrech i další výhodné vlastnosti. Dnes se ovšem velmi rozmohli, a řekl bych, že se používají více a ty jsou kondenzátory elektrolytické.
Bylo by omylem domnívat se že kondenzátor jen se dvěma deskami neexistuje. Opak je ovšem pravdou. Jsou to takzvané keramické kondenzátory, čtvercového nebo kulatého tvaru v miniaturním nebo větším provedení. Dielektrikum je zde tenká keramická destička a z obou stran je pokovená. Tak se vytvoří dvě vodivé plošky.
Kromě keramiky se používají i další dielektrika: slída, papír, polyester (PE), a dokonce i vzduch. Vyrábějí se desítky druhů, lišící se mnohými vlastnostmi, rozměry, velikostí napětí, které k němu můžeme připojit.
Vzduchové kondenzátory jsou proměnné – otočné. Jedna řada desek stojí (stator), druhá řada se otáčí a zároveň se zasouvá do desek statoru, těm se říká rotor. Protože mezi deskami musí zůstat mezery, je vzduchový kondenzátor většinou rozměrný. To nevadilo u dřívějších rozhlasových přijímačů, kde se na rozměry nehledělo. Dnes se vyrábějí otočné kondenzátory malé, aby se vešly do tranzistorových přijímačů a podobných miniaturních zařízení. Zasouváním desek rotoru mezi desky statoru se mění kapacita, a tím i kmitočet rozhlasových stanic v LC členu. Dielektrikum těchto kondenzátorů tvoří plastová fólie.
Jistě mnohé z vás napadá otázka: Jak to, že malé otočné kondenzátory mají stejnou kapacitu jako velké, vzduchové? Abychom dobře porozuměli odpovědi, bude potřeba blíže prozkoumat vlastnosti dielektrika a jeho vliv na kapacitu.
Když se připojí napětí ke kondenzátoru, dojde k určitým změnám v dielektriku. Atomy izolačního materiálu, tj. atomy dielektrika, se tzv. polarizují. Zjednodušeně si to představíme tak, že záporné náboje se hrnou ke kladnému pólu, zatímco kladné náboje přitahuje pól záporný. A to tím více, čím je napětí na elektrodách větší. Přitom se kondenzátor nabije, jinak řečeno nahromadí se tu elektrický náboj. Jak velký náboj se mezi deskami shromáždí, závisí jednak na kapacitě a jednak na napětí zdroje.
Můžeme si to představit jako skladiště. Když tam budeme uskladňovat velké bedny, vejde se jich tam méně než beden menších. Velikost bedny je velikost napětí a velikost skladiště je kapacita kondenzátoru.
Čím jsou desky větší a čím jsou blíž u sebe, tím je kapacita kondenzátoru větší.
Platí to však i obráceně:
Čím jsdou desky kondenzátoru menší a čím jsou dál od sebe, tím je kapacita menší.
naznačili jsme si něco, co významně ovlivňuje velikost kapacity kondenzátoru. Je to dielektrikum. Bude se vám zdát divné, ale v některých materiálech více, v jiných méně se mohou elektrické náboje pohybovat k deskám kondenzátoru, k nimž je přiloženo napětí. Proto stejně velké plochy, stejně vzdálené od sebe, budou mít různou kapacitu podle toho, jaké dielektrikum mezi nimy bude.
Zvýší-li se napětí na elektrodách nad určitou velikost, náboj se okamžitě vyrovná výbojem. Prostě uvnitř kondenzátoru přeskočí jiskra, která po sobě zanechá stopy, znehodnocující kondenzátor. Zvláště malé keramické kondenzátory nesnesou vyšší napětí.proto bývá na kondenzátoru napsáno, k jakému nejvyššímu napětí je ho možno připojit. Není-li napětí uvedeno, , nezbývá než potřebný údaj zjistit v katalogu výrobce nebo prodejce.
Starší kondenzátory jsou rozměrnější a bývá na nich napsáno řada údajů – příklad na obr. Tento tuzemský kondenzátor má na sobě první písmeno T to znamená výrobce Tesla, C značí kondenzátor (značka kapacity). Následující čísla informující, o jaký druh se jedná. Další část značení určuje velikost kapacity a nechybí tu ani údaj o maximálním napětí.
Moderní kondenzátory mají mnohem menší rozměry, a také málo údajů. Miniaturní keramické kondenzátory se označují pouze barevnými značkami, ve kterých je zakódovaná výsledná kapacita i maximální napětí.