Samotné rezistory ve VF technice vykazují řadu nectností. Rezistor se chová, jako by měl v sérii zapojenou indukčností, a současně paralelně připojenou kapacitu. Při různých kmitočtech se proto projevuje různě. Znamená to, že při některém (neznámém) kmitočtu se rezistor chová jako sériový rezonanční obvod. Později uvidíme, že v takovém případě působí zkrat pro rezonanční kmitočet.
V pásmu UHF se kapacita miniaturního rezistoru jeví jako kapacitní odpor připojený paralelně, čímž se výrazně zvětšuje celková vodivost – odpor klesá se vzrůstajícím kmitočtem. Současně však sériová indukčností, taktéž přítomná u rezistoru, zhoršuje jeho vodivost. Induktivní odpor totiž působí v sérii s reálným odporem rezistoru, čímž se celkový odpor zvětšuje. A to tím více, čím je vyšší kmitočet. Z toho je zřejmé, že rezistor se nechová jako činný odpor.
Problematické je rovněž paralelní připojení rezistoru k rezonančnímu obvodu, za účelem dosažení nízkého Q (tlumení obvodu). A to i u poměrně nízkých kmitočtů. V tomto případě se prosadí paralelní kapacita a obvod má snahu se rozladit.
Z výše uvedeného je patrné, že musíme dobře uvážit, jaký rezistor a kam je možné jej zapojit. Naštěstí rezistor – na rozdíl od kondenzátoru – zpravidla funguje pouze v „pomocných“ obvodech, tj. k zajištění správné funkce tranzistorů. Jestliže má pracovat přímo u rezonačního obvodu, třeba jako zatěžovací odpor, pak se používá tzv. bezindukčních odporů s kovovou vrstvou a s co nejmenšími rozměry. Kromě toho takovou zátěž skládáme z několika rezistorů zapojených paralelně, čímž se významným způsobem jejich indukčností zmenšuje.
Obecně platí, že pro obvody s vysokou frekvencí je nepoužitelný rezistor s uhlíkovou odporovou vrstvou, která má po obvodu drážku. Odporová vrstva je zde přítomná v podobě šikmého pásku, jakoby navinutého kolem keramického jádra rezistoru. Takto se výrazně zvětšuje celková indukčnost rezistoru.